Hoci umrel, a dokonca takmer s piesňou na perách, stále je s nami najmä vďaka etikoterapie, ktorej bol rodným otcom. MUDr. Ctibor Hugo Bezděk. Dedo Ctibor. Dedo Bezděk. 22. februára plynie 65 rokov od jeho úmrtia.
Jeho vnuk Alexej Bezděk, žijúci v Prahe, nám v jednom z ostatných mailov poslal virtuálnu kyticu. Veľmi potešila. Aj slová, ktoré k nej Alexej pripísal:
„Přijměte, prosím, tyto květiny - i když jsou odeslány jen virtuálně - jako vyjádření poděkování za veškerou Vaši pozitivní energii, kterou konáte pro lidstvo a přitom nezapomínáte na Ctibora Bezděka. 22. února uplyne 65 roků, kdy se Děd Ctibor se všemi námi - při plném vědomí - rozloučil, každému z nás jednotlivě popřál do života a v ranních hodinách, usmířen s lidmi a se svědomím - odešel do nenávratna... Ochraňuj, prosím, Vás a Vaše přátele, Pán Bůh. Alexej s rodinou.“
Ďakujeme. Nesmierne si tento prejav vďačnosti od rodiny Bezděkovcov vážime, lebo „... je to také vzácne, ako by ju z Nebies poslal ded Ctibor. V predvečer výročia jeho odchodu naňho s láskou myslím a zapaľujem sviečku na jeho pamiatku. Svetlo večné nech mu svieti a odpočíva v pokoji. Nám živým prajem, aby sme dokázali žiť jeho odkazom, hlboko ukotvení vo viere v nádeji na návrat Domov,“ poslal slová vďaky do Prahy Vladimír Červenák, etikoterapeut hlboko prepojený s dedom Ctiborom Bezděkom a odkazmi v jeho knihách o etikoterapii.
Pre mňa osobne dedo Bezděk predstavuje živé korene etikoterapie. Korene plné výživy, sily, múdrosti, inšpirácií... a často sa mi v pocite prekrýva s chvíľkami s mojím starkým. Totiž, keď som čítala životopisnú knihu Ctibora Bezděka Jak rád jsem žil, jednotlivé epizódy z nej sa mi spojili s rozprávaním môjho starkého. Starký sedel v kuchyni pri piecke, otvoril jej dvierka, kedy-tedy priložil polienko a hoci často nás aj tma zastihla, sedeli sme my deti nehybne a počúvali príbehy z 1.svetovej vojny. Dedo Bezděk tiež prešiel krstom tejto vojny už ako lekár vo vojenskom námorníctve, a tak vedel, akú vysokú hodnotu má zdravie, pohoda, mier. Celý jeho život bol plný pochopenia, empatie, súcitu, mierových aktivít.
Potvrdzujú to aj slová vnuka Alexeja, ktorý dedov životopis ukončil takto: „MUDr. Ctibor Bezděk byl za života vážen a oceňován, ale on především slyšel na volání o pomoc. Žádná lidská bolest, duševní ani fyzická, mu nebyla cizí. Žádný nedostatek ho nenechával chladným. Žádný charitativní program nebyl pro něho příliš náročný. Přemysl Pitter v nekrologu napsal, že „... MUDr. Bezděk měl všecky vlastnosti člověka božího a pravého lékaře duší i těl. Byl vtělená srdečnost.“
ĎAKUJEME. S láskou VladimíR a SaritA
